Nedávno u nás na Barrandově otevřeli novou pekárnu. Každé ráno se z ní line vůně ještě teplých koláčků a vytoužené čerstvě mleté kávy. A tak denně svádím boj s kávovým absťákem a říkám si, že tam musím zajít. Až bude čas…
Firmy každoročně investují nemálo peněz do nového softwaru, aktualizací, infrastruktury a kdoví čeho ještě. K čemu ale jsou nejmodernější technologie, pokud s nimi uživatelé neumějí pracovat? Jak dosáhnete návratu investice, která se nevyužívá?
V některých společnostech mají rozpočtové priority jinde a spoléhají na samostudium, někde dostanou zaměstnanci aspoň krátké školení. Někde nic, protože to prý není třeba. Vždyť nové technologie jsou přece intuitivní! Jenže kdo má čas pěstovat intuici, když za hodinu odevzdává výstup? Kdo má čas na samostudium, když v práci hoří tři projekty, mailbox bliká co půl minuty a po příchodu domů je třeba vynést koš, opravit kohoutek a uvařit večeři? Výsledkem je pak frustrace všech zúčastněných, válečný konflikt člověk-PC a otevřené nepřátelství prostých uživatelů vůči oddělení IT, které „za to za všechno může“.
Vžijte se do situace. Jedete vyprahlou krajinou v konvoji aut, na záda vám dýchá ozbrojená ochranka, čekáte, kdy uslyšíte výstřely, a přemýšlíte. Přemýšlíte nad tím, kolik lidí shánělo finance, aby vás sem dostali. Kolik lidí pracovalo na tom, aby vás sem vůbec pustili. Běží vám hlavou politické debaty, dlouhá rozhodování, schvalování, přípravy. Toho času… A teď jste tady. Procházíte ulicemi, v šoku hledíte na zpustošené domy, vidíte ty, kterým má vaše mise pomoci. Konečně přicházíte do prosté kanceláře. Zapínáte PC, otevíráte přístup k databázi a…. Problém. Jediné, co můžete říct, je: „Jéééé, pánové, pardon! Kluci doma zapomněli prodloužit licenci a mě tam teď ten systém nepustí. Budeme muset počkat, než se to vyřeší…“